Nadějné přátelství
Je mi 14 let. Začalo to 6. 9. 2004. Byl to den, kdy jsem se seznámila s celou partou. Chodím totiž už rok a půl do orchestru a hraju na příčnou flétnu. Ze začátku jsem měla trochu strach a obavy... Říkala jsem si: "Vždyť tam ty lidi ani naznám." Ale bylo to v pohodě.
Poprvé, když jsem tam přišla, tak jsem se zatím trochu rozkoukávala. Postupem času to bylo lepší a lepší. Zaujal mě tam tehdy jeden kluk. Jmenoval se Vojta. Ale podle mého prvního dojmu byl tak trochu frajírek, ani moc hezký, ani škaredý. Prostě obyčejný kluk. Zatím to ale bohužel nevypadalo ani na kamarádství. Pár pohledů, a to je konec.
Všechno začalo až po velkých prázdninách. Nějak jsme se spolu začali bavit a šlo to samo. Jenže do orchestru přišla i jedna holka, Petra, která taky hraje na klarinet, tak jako Vojta. Měla jsem z ní docela obavy, protože ona s ním koketovala. Postupem času jsem ale zjistila, že Vojta zdaleka Petru nechce. Spadl mi tenkrát kámen ze srdce, protože mé city k němu byly stále větší a větší. Kamarádili jsme se spolu, on o mých citech věděl a slíbil, že to nikomu z orchestru neřekne. Taky to do dneška dodržel. :-)
Vojta ale vždycky odchází z orchestru dříve, protože mu jede tramvaj do Dolní Lhoty a ta nejezdí moc často. Jen dvakrát za hodinu. Jednou jsem to už nevydržela a vymluvila jsem před učitelem, že mám každé úterý v šest hodin řečtinu a že budu muset odcházet dříve... Mým úmyslem bylo zároveň odcházet s Vojtou. Prošlo mi to. A tak teď už po třetí jsem s ním šla na tramvaj. Nemůžu si pomoct, ale myslím si, že od té doby co toto dělám, jsme si o hodně bližší a už mě pozval i na jeho jachtingové závody... Super! Možná se něco vyvine. Ale stačí mi to, že spolu jsme, řekla bych, nejlepší přátelé. A to je fajn. Vojta totiž vůbec není žádný náfuka a frajírek... Držte mi palce, ať to vyjde!
Lucka